Balaton 2000
Původně jsem chtěl jet
do Chorvatska, ale nenašel jsem nikoho, kdo by jel se mnou. Taky rodiče mě
pořád přemlouvali, abych nejezdil, že se mi něco stane a ať prý jedu někam blíž.
Když jsem se tak probíral starými mapami, pohlednicemi a prospekty ze starých
dovolených, narazil jsem na malou brožurku o maďarském Balatonu. Pocházel ještě
z dob socialistických dovolených a vychvaloval maďarské „moře“ jako
ideální cíl dovolené. Zejména mě zaujal popis zdejšího klimatu, který sliboval
teplý suchý podzim s 90% slunečných dní. Také voda v Balatonu prý na
přelomu srpna a září dosahuje
Měl
jsem nepříliš podrobnou mapu 1:600 000, kde nebyly zakreslené zdaleka všechny
obce a ani silnice. S plánováním trasy jsem si však hlavu moc nelámal a
nechal jsem to až na cestu, aby to bylo zajímavější. O přechodu hranic do
Rakouska jsem však měl jasno. V posledním týdnu jsem totiž často jezdil do
Břeclavsko – Valtického areálu a k soutoku Moravy a Dyje. Znal jsem zde
proto mnoho cestiček, které mě mnohdy dovedly až na hranice.
Vyjel
jsem po obědě ve 13:30. Bylo příjemné odpoledne, svítilo slunce a teplota
vzduchu se pohybovala kolem
Hranice
u Břeclavi jsem překračoval asi v 16:00. Za další dvě hodiny jsem spatřil
k nebi se vypínající vysoké nosníky mostu přes Dunaj v městě
Heinburg. Dál jsem jel na Gattendorf Zurndorf a poslední Rakouské městečko,
kterým jsem projížděl a kde jsem se ptal na hraniční přechod do Maďarska byl
Nickeldorf. Jel jsem po místní komunikaci podél dálnice Vídeň – Budapešť a již
zdaleka jsem viděl kolonu kamionů předznamenávající přítomnost hranice.
Naštěstí nezrušili starý přechod, který byl určen pro místní a pro traktory
(soudě podle značek). Vypadal však dost opuštěně ponořen do noční tmy, kterou
pronikalo jen pár paprsků blikající lampy
Na rakouské straně byli dva celníci, kteří se mě jen zeptali kam jedu a
pustili mě bez okolků dál. Sotva jsem však přejel hranici, ponořil jsem se do
černočerné tmy a jen drncání kola mi dávalo znát, že povrch cesty se změnil -
samozřejmě k horšímu. Když jsem
míjel polorozpadlou budku celnice, nikdo si mě nevšímal a já mohl v klidu
pokračovat v cestě. Asi po
V prvním maďarském městečku jsem si vyměnil marky za forinty a
v místní hospodě doplnil zásoby tekutin. Dále jsem jel podél dálnice na
Györ, kde vedla pohodlná cyklistická stezka. Noční tmou jsem se ploužil ještě
tak
Vyspával jsem poměrně dlouho do poledne a než jsem si uvařil a snědl
hrachovou polévku, bylo skoro poledne. Než jsem se vymotal
z Mosonmagyaröváru, uběhla další hodina a sluníčko začalo docela pálit.
…
…
K Balatonu jsem přijel těsně po setmění ve 20:45. Ubytoval jsem se
v prvním kempu na který jsem narazil, protože měli před branou velký
plakát s upozorněním na 50% slevu. Zavolal jsem domů z telefonní
budky, že jsem v pořádku a uvelebil jsem se pod košatou smuteční vrbou, kde
byla umístěna lavečka. Tu jsem využil při stavbě svého malého igelitového
přístřešku. Sotva jsem roztáhl igelit, začalo drobně pršet. Zalezl jsem tedy
dovnitř, uvařil si něco k jídlu a šel spát.
Na
snídani jsem šel do kempové restaurace, která byla nádherně zařízena a švédské
stoly, na to že se jednalo o kemp, nebyly vůbec chudé. Bohužel jsem ještě
nevěděl, že vyhlásili skvělou akci na konec prázdnin a že snídaně je pro
všechny ubytované zdarma. Tak jsem si obědval jen něco menšího a zaplatil. O
snídaních zdarma jsem se dozvěděl až během dne postupně ode všech sousedů
z kempu, se kterými jsem se postupně seznámil. 90% hostů byli Němci a
zbytek Maďaři.
Pro
dnešek jsem se rozhodl udělat si malý výlet do blízkého lázeňského městečka.
Šel jsem pěšky, protože kola jsem měl už plné zuby a v kolenou mě nepříjemně
píchalo. Bylo polojasno a docela teplo. Po ránu se sice nad zemí povalovala
mlha, ale tou směle prokukovalo sluníčko. K obědu jsem si v jedné
zahradní restauraci dal grilované kuře s hranolky a tatarkou. Po obědě
jsem si chvilku zdříml v parku na lavičce a pozoroval plynulý lázeňský
chod.
Chtěl
jsem se původně vykoupat v Balatonu už v kempu, ale nebyl tu pěkný
přístup do vody a tak jsem to nechal až na městskou pláž v městečku. Byla
sice hezčí a písečná, s malými škebličkami, ale voda byla stejně kalná
jako v kempu (zřejmě důsledek nočního deště) a teplota se ani zdaleka
neblížila slibovaným
Večer
jsem si koupil kečup a uvařil si špagety se sardinkami. Začala se však
podezřele kabonit obloha a v dáli se dokonce blýsklo. Náhle se zvedl
prudký vítr a opřel se do mého přístřešku s takovou silou, že jsem se bál
aby mi neodletěl. Asi půl hodiny jsem přečkával, zda se vítr a déšť neutiší,
pak mě však přešla trpělivost, protože mi tam zatékalo malými dírkami vzniklými
nocováním na poli. Zmuchlal jsem proto spacák do náruče a rychle přeběhl na
zastřešenou terasu před restaurací. Tady jsem srazil dvě masivní dřevěné lavice
k sobě a ustlal si zde svůj spacák. Vítr se pochvíli uklidnil a prudký
liják přešel ve vytrvalý déšť, který trval až do rána.
Celý
další den drobně poprchávalo a bylo bezútěšně zataženo. K obědu jsem si
připravil luncheon meat
s bramborovou kaší na moderním sporáku ve společné kuchyňce. Plánoval jsem
svůj návrat domů a zvažoval použití železnice, která vedla kousek od kempu.
Navštívil jsem proto místní informační centrum a zeptal se na nejlepší spoj do
Brna a taky na cenu jízdenky a přepravu kola. Bohužel ani nevěděli kde Brno je
spíš to vypadalo jako desinformační centrum.
Po
obědě jsem přijal pozvání na čaj od mých nejbližších sousedů v malém
stanu. Bydleli tu starší Němka (40 let) a mladík menšího vzrůstu a tmavé pleti.
Dozvěděl jsem se, že pochází z Argentiny a dohromady že je svedlo jejich
náboženství. Tak z nich vylezlo, že jsou svědci Jehovovi a jeden druhému
byli vybráni. Nebyli to však žádní fanatici, kteří chodí po ulici a přesvědčují
lidi. Jen se mě zeptali na mou víru a když slyšeli že jsem atheista, tak přešli
na jiné téma. Pravý argentinský čaj byl opravdu zvláštní a nemůžu říct, že by
mi nějak obzvláště lahodil. Byl však teplý a sladký a tak jsem raděj neremcal.
Zákusky, které mi k čaji nabídli už byly o poznání chutnější a já jsem je
neopomněl Němce náležitě pochválit. Argentincem se mě zeptal, zda hraju šachy. Po kladné odpovědi se rozzářil a se slovy, že
jeho žena to moc neumí a nechce s ním hrávat začal stavět figurky. Když
jsem ho však porazil, už ho to nějak přestalo bavit a zřejmě pochopil, proč
s ním jeho žena nehraje. Pak jsme si ještě chvilku povídali. Když slyšeli,
že chci dojet během zítřka domů a že cestou sem jsem ujel
Když
jsem vylezl od nich ze stanu, zjistil jsem že přestalo úplně pršet a dokonce se
ukázal i kousek modré oblohy. Hned se mi zvedla nálada a cestu vlakem jsem
úplně zavrhl. Dal jsem se do řeči s jednou Němkou, co tu byla na dovolené
s manželem a dvěma dětmi. Zahráli jsme si spolu pink pong a o poločase mi
připravila výborný zmrzlinový pohár se šlehačkou. Byli z východního
Německa a na dovolenou prý jezdí, aby ušetřili. V Maďarsku je pro ně všechno
2x levnější a tak tady tráví dovolenou už pravidelně.
Večer
jsem se vydal na menší výlet do nedalekých kopců, kde zrovna dozrávalo víno.
Nebyly tu velké lány do nekonečna se táhnoucích hlav vinné révy, ale malé a
dobře udržované rodinné vinohrady, střídající se s řídkými remízky.
Z výšky asi tak
V noci svítili hvězdy vypadalo to že druhý den bude krásně
slunečno. Ráno byla dost hustá mlha a poměrně chladno. Pořádně jsem se nasnídal
abych měl dost sil na cestu domů a sbalil si věci. Při odchodu se se mnou
loučili sousedé a znovu se mě nevěřícně ptali jestli dneska chci dojet až domů
a kroutili při tom hlavami a přiblble se usmívali. Na recepci jsem zaplatil za pobyt
11,7 marek (3,9 za noc) a vydal se na dalekou cestu za domovem. Bylo 9:30.
Hezké
počasí však netrvalo dlouho. V poledne se zatáhlo a obloha dostala jednolitou
šedivou barvu. Zvedl se vítr, který podle známého cyklistického zákona foukal
samozřejmě proti mně. Na rozlehlých Maďarských rovinách neměl žádné překážky a
tak mi stále více ztrpčoval jízdu. Při pomyšlení jak bych asi valil po takové
rovině, kdyby foukalo stejně intenzivně z opačné strany, jsem musel v
duchu nadávat. Když jsem dojel do města Pápa, rozhodl
jsem se dokonce, že se kousek svezu vlakem, abych ušetřil nějaký čas a zbytečně
se nevysiloval zápolením s větrem. Paní na vlakovém nádraží co prodává
jízdenky neuměla samozřejmě německy ni
anglicky a tvářila se že vůbec neví co po ní chci. Docela mě to rozčilovalo.
Vždyť co bych asi tak mohl chtít ve výdejně jízdenek, když říkám název města,
které leží asi o
Za chvíli dokonce začalo drobounce pršet. Byl
to však příjemný deštík, který mě osvěžil a nebyl ani dost silný na to aby
smočil povrch silnice. Zastavil jsem v jedné vesnici (Jánoszobath)
u samoobsluhy a koupil si pečivo a salám. Prodavačka za pultem uzenin se sice
trochu divila, když jsem ji vysypal všechny své forinty a řekl jí že za to má
nakrájet salám. Evidentně nerozuměla německy, ale byla o dost chápavější než
pokladní na nádraží a hned pochopila o co ji žádám. Po jídle se mi zase
zlepšila nálada a říkal jsem si, že pokud nezačne víc pršet, pořád ještě mám
šanci to dnes stihnout.
Vítr se
trochu uklidnil, takže jsem na dlouhých rovinkách mohl jet 35-
Když
jsem se blížil k Dunaji, začalo znovu pršet, ale tentokrát už to byl až
přespříliš osvěžující deštík. Naštěstí to vypadalo, že už končí a že to hlavní
tu už spadlo asi již před mým příjezdem. Byly tu totiž všude kaluže a Dunaj měl
o poznání více vody než před čtyřmi dny (za což ale asi nemohl místní déšť).
Jak jsem tak projížděl kalužemi, voda se rozstřikovala široko daleko kolem mě.
Samozřejmě jsem neměl blatníky, které jsem považoval za zbytečnost a tak mi
voda vesele cákala na spacák uvázaný za sedlem. Zpočátku jsem se snažil kalužím
vyhýbat a v místech kudy tekla po
silnici voda zpomalit, protože v mokrém spacáku se spí přece jen dost špatně.
Po chvíli mě to však přestalo bavit, protože to byla příšerná ztráta času a já
se definitivně rozhodl, že dnes domů dojedu stůj co stůj! Domů mi zbývalo
necelých
Začalo
se však rychle smrákat a v devět večer nastala úplná tma. Hvězdy ani měsíc
nesvítily a já se řítil po vedlejších silničkách dolního Rakouska blíž a blíž k hranicím.
Byla taková tma, že směrové tabule nešly přečíst ani ze vzdálenosti
Plný
radostné euforie jsem vjížděl o půl jedenácté do Břeclavi a vůbec mi nevadilo,
že dnes asi nestihnu dojet jako obvykle za 1,5 hodiny z Břeclavi do
Slavkova. Zastavil jsem se na benzínce za Břeclaví abych si koupil nějaký
povzbuzující nápoj a trochu se tam ohřál, protože až teď jsem si uvědomil, že
je mi vlastně v kraťasech hrozná zima a teplota už jistě klesla pod
Zalovil jsem proto s poslední nadějí
v nejhlubším koutku cyklistické brašničky a vítězoslavně vytáhl poslední
patku maďarského bílého chleba a s velikou chutí ji zhltl. Účinek se dostavil
až nečekaně rychle. Už v půli kopce mi bylo docela příjemně a já měl
radost, jak jsem pěkně na zimu vyzrál. Jenže každý kopec jednou skončí a i já
jsem se najednou ocitnul na jeho vrcholu a kolo se dostávalo do čím dál větší
rychlosti. Nevěděl jsem co mám dělat. Jestli šlapat abych se zahřál, nebo
brzdit, abych nejel tak rychle. S drkotáním zubů jsem se řítil
z kopce dolů a prožíval snad nejstrašnější prochlazení ve svém životě.
Naštěstí byl kopec rychle za mnou a další přede mnou. Bohužel se situace znovu
opakovala a já se opět nemohl zahřát. Holt patka chleba byla asi moc malé
sousto. Silnice však vedla velkými vinohrady, kde právě dozrávalo slaďoučké
víno. Dopřál jsem si ho tedy co hrdlo ráčí a doplnil tak tolik potřebný cukr.
To už bylo 30 minut po půlnoci a já začal své tempo povážlivě zvolňovat. Už
jsem se na žádné kopce netěšil, protože jsem už neměl dost sil k jejich
překonání. Svaly na nohou jsem již vůbec necítil a nohy šlapaly už nějak
automaticky asi ze setrvačnosti, jenže pořád pomaleji a já nebyl schopen je
vůbec ovlivnit. Ulehčil jsem si aspoň přehazováním na lehčí převody, což mě
však ještě více zpomalilo. Už mi však bylo všechno jedno a těch posledních
… A
jestli si myslíte, že jsem se druhý den jen válel v posteli, tak jste na
omylu. Ráno jsem jel totiž do Jeseníků…….
A jestli na kole ? ….. To ne … J
, to už by bylo příliš, jel jsem autem, ale pár kilometrů jsem přece jen
nachodil.
Ohodnoťte prosím článek: