Chorvatskem
na kole
Kapitola 1. Úvod
Již od malička jsem rád bořil zažité mýty, jako třeba, že k moři se jezdí autem.
Ikdyž se zejména starší generaci zdá, že
vyjet si na kole k moři je holý nesmysl, není na tom vlastně nic
náročného. Mnohým při představě dovolené u moře vytanou na mysli plná auta a
přetékající zahrádky naložené rozmanitým kempingovým náčiním jako jsou stany,
spacáky, stolky židličky, nádobí, vařiče a kdoví jaké ještě věci. Také časy,
kdy Češi byli známí tím, že s sebou vláčí jídla pro celý regiment vojáků,
nejsou ještě tak moc vzdálené. Takže se nemůžu divit babičce, že jakmile se o
mém plánu dozvěděla, spráskla ruce a začala lamentovat: “Chlapče nešťastná, co
sis to jen vzal do hlavy za nesmysl. Vždyť tam nedojedeš ani za rok! A co tam
chceš jíst a kde spát a kam dáš všechny věci co budeš potřebovat? Umřeš tam
hladem, nebudeš mít kde přespat, zmokneš, bude ti zima, prochladneš, někdo tě
klepne a okrade a a a....
prostě je to úplná fantasmagorie.”
Přitom
je to tak snadné že by to dokázal skoro každý. Je na to třeba jen dostatek času
a odhodlání. Každému se zdá, že ujet sto kilometrů za den je strašná dálka. Ale
když to člověk zkusí, zjistí, že na tom vlastně nic není. I netrénovaný člověk
by pobřeží Jadranu dosáhl zhruba za týden. To ovšem nebylo mým cílem.
Dlouho jsem se rozhodoval jakou strategii
na zdolání zhruba šestisetkilometrové štreky zvolit. Nejvíce mě nadchla možnost
sfouknout to za dva dny. Něco přes tři sta kilometrů za den se mi zdálo docela
reálné, protože od mé poslední velké zahraniční výpravy k Balatonu už uplynuly
dva roky a já jsem už zapomněl jaké to je peklo šlapat celý den na kole. V
mysli mi zůstal jen opojný pocit vítězství nad tou dálkou a nadšení pro další
cesty. Taky jsem se utěšoval, že nepojedu celých 330 km jako z Balatonu, že
mi třeba nebude foukat celou dobu protivítr jako v Maďarsku a že vyjedu ráno
mnohem dřív (od Balatonu jsem vyjížděl v 9:30), abych zase nezatměl. Možná bych
se nemusel tak štvát a protáhnout to na tři dny. Vyplýtvat však na cestu více jak tři dny se mi zdálo zbytečné.
V rámci fyzické přípravy jsem v sobotu, týden před odjezdem, absolvoval
trasu ze Slavkova na naši maringotku (nacházející se v
Jeseníkách) a zpět v délce 250
Km. Bylo docela horko a já
jsem podcenil ochranu před sluncem jako bych byl úplný cestovatelský
začátečník. Výsledkem byl menší úžeh a totálně spálená záda.
Jak se blížil den odjezdu, tak stoupaly i maximální denní teploty.
Předpověď sice slibovala na pátek ochlazení, ale jen tak o 5 °C, což při
aktuálních 34°C
nebylo moc valné. Rozhodl jsem se proto přehodnotit svou strategii a místo co
nejrychleji dojet co nejpohodlněji a co možná nejvíce se vyhýbat polednímu
žáru. Měl jsem v plánu jet dvě a půl
hodinky ráno a tři a půl navečer. Doba cesty by se tak protáhla na čtyři dny.

Obrázek 1: Slavkov - hranice ČR
Pátek
21.6. 2002
Poslední noc strávenou v pohodlí domácí postele jsem si chtěl pořádně
odpočinout, a proto jsem si nehodlal krátit spánek časným vstáváním - ze
Slavkova jsem vyjížděl až o půl deváté. Množství zavazadel jsem stlačil na
nejnutnější minimum. S sebou jsem měl malý spacáček přivázaný pod sedlem a
poloprázdný batůžek na zádech, do kterého jsem se snažil umístit jen lehké
věci. Kromě oblečení na sobě (cyklo elasťáky a tričko) jsem měl už jen bermudy,
tilko a mikinu pro případ zimy.
Můj super stroj, na kterém jsem cestu absolvoval nebyl zrovna poslední
model. Dostal jsem ho ke svým dvanáctým narozeninám a měl tedy za sebou už
neuvěřitelných 13 sezón. Modrá barva již byla na mnoha místech sedřená a kolo
celkově nebudilo moc atraktivní dojem. To mi však vyhovovalo, neboť jsem
nemusel mít strach, že mi ho někdo ukradne.
Vyrážel jsem radostně a plný netrpělivého očekávání nových
dobrodružství. První zastávku jsem si udělal u rybníka před Čejkovicemi, kde
jsem pozoroval rybáře a v klidu ukusoval ze své svačiny. Nasadil jsem volné
tempo a do pedálů jsem šlapal jen zlehka, s poloviční silou a s vědomím,
že jsem na začátku cesty. Další zastávku jsem měl v plánu až v Břeclavi, kde
jsem chtěl přečkat polední žár. Přijel jsem tam asi v 11:30. Hned na předměstí
Břeclavi jsem však zaslechl drobné prasknutí v zadním kole. Okamžitě jsem
zkontroloval výplet, jestli mi náhodou nepraskl drátek. A ono jo. Přece jen se
projevila určitá zátěž kola navíc a výplet to neunesl. Měl jsem sice jeden
rezervní drátek, ale ten jsem si chtěl nechat na horší časy a tak jsem kolo dal
raději do servisu. Mezi tím jsem si dal v hospodě kofolu a pivo. Rozložil jsem
si tam své mapy a plánoval, kam až dneska dojedu a kde přespím. Jevilo se mi
reálné přejet Rakousko až k hranicím s Maďarskem a přespat někde u hranic.
Podle předběžného plánu cesty to bylo asi 118 km. Zdálo se mi sice, že
je to na mapě celkem pořádný kus, ale kilometry jsem počítal podle délek silnic
uvedených v mapě a tak jsem tomu věřil. Ve 13:00 jsem si vyzvedl opravené kolo
a zamířil jsem do nedalekého parku, kde jsem si vyhlédl příjemný plácek ve
stínu stromů a s lavičkou o podál. Chvíli jsem ležel na lavičce, ale pak jsem
si rozbalil spacák a uvelebil jsem se na zemi. Po
chvíli mě přepadla dřímota a spal jsem asi hodinu. To už bylo skoro 15:00 a já
jsem dostal chuť na něco k snědku. Vrátil jsem se proto do mně již známé
hospody a dal jsem si tam pivo vepřo knedlo zelo. Načepoval jsem tam také
pitnou vodu a vyrazil směr Rakousko. To už bylo něco kolem čtvrté hodiny a
slunce již tak nepálilo. Teplota vzduchu však pořád jistě převyšovala třicítku
nejmíň o dva stupně.
Když jsem vyjížděl z města, uslyšel jsem podruhé nelibé cvaknutí
oznamující další drátek v kelu, nyní pro změnu v předním kole. Teď už se mi
nechtělo vracet minimálně 4 km
do servisu a čekat na opravu. V poledne mi o čas moc nešlo, ale teď jsem chtěl
jet dál. Použil jsem proto rezervní drátek, co jsem měl s sebou. Přední kolo
sice trochu házelo osmici do strany, ale nebylo to tak strašné. Asi v 16:30
jsem překročil státní hranici po lesní štěrkové cestě vedoucí řídkým
borovo-dubovým hájem nedaleko Poštovné. Stála tam pouze závora a cedule s nápisem:
“Pozor státní hranice“. Přes oficiální hraniční přechod Reinthal se mi
nechtělo, protože to byla docela zajížďka.a již dříve jsem vyzkoušel, že tudy
se dá do Rakouska proniknout bez problémů. Za budovou rakouské celní správy se
cesta změnila v krásně rovnou asfaltku, po které jsem se pustil přímo na jih.
Auta tam skoro žádná nejezdila a když, tak se mi velikým obloukem vyhýbala.
Mírný vítr mi foukal do zad a já jsem uháněl o sto šest směrem k Heinburgu, kde
jsem měl překročit Dunaj. Ikdyž jsem jel poměrně rychle a cesta mi dobře
ubíhala, den se začal rychle krátit a stíny prodlužovat. Zdálo se stále méně
reálné, že dnes dosáhnu města Pamhagen na maďarských hranicích. V 19:00, když
jsem už spatřil vysoké nosníky mostu přes Dunaj jsem odbočil na lesní cestu a
udělal si malou přestávku na svačinu. Bylo jasné, že k Dunaji najedu celkem
minimálně 145
kilometrů a že v mém plánu je něco špatně, protože od
Dunaje do Pamhagenu to bylo ještě aspoň 90 kilometrů. Vytáhl
jsem tedy rozpis trasy i s kilometry a po chvíli zkoumání jsem na to přišel. U
každého města v rozpisu jsem uváděl jeho vzdálenost od startu. Jenže všechny
kilometry jsem počítal až od hranic s Rakouskem, takže mi to všechno vycházelo
o 65 km
méně než ve skutečnosti. Z původně plánovaných 608 kilometrů se
najednou stalo 673 km.
Dunaj jsem přejel v 19:40 a pokračoval jsem dál na jih. Blížil se večer
a proto jsem se začal shánět po nějakém místečku k přenocování. Kolem cesty
byly pole obilí, řepky nebo kukuřice a mezi nimi malé remízky. U nějakého z
nich jsem se rozhodl přenocovat. Musel jsem si však ještě zajistit něco na
pití. Dojel jsem proto do nedaleké vesnice a tam jsem si sedl do hospody na
zahrádku. Koupil jsem celou flašku fanty. Zrovna když jsem přišel, zvonil mi
mobil. Volala maminka jak se mám atd. a že
našli jakousi chalupu v Jeseníkách na prodej a co na to říkám a ještě
spoustu dalších věcí měla na srdci. Řekl jsem, že si o tom popovídáme
radši někdy jindy a než jsem se nadál, hned byla stovka kreditu pryč. Projel
jsem celou vesnici a hledal vhodné místo na přenocování. Našel jsem něco jako
kemp, ale byl ještě zavřený. Jel jsem tedy dál. Zrovna u kempu mi volala Zdena,
že u nás doma je hrozná bouřka a jestli mám kde spát. Ujistil jsem ji, že
samozřejmě ano a rozloučili jsme se.
Bylo dusno a začaly se rojit komáři. Když jsem zastavil na nějakém
příhodném místě, hned jsem jich měl nad hlavou mraky. "To bych se asi moc
nevyspal," Pomyslel jsem si. Rozhodl jsem se, že přespím v nějakém
penzionu. Když jsem přijel do dalšího městečka, byla už tma jako v pytli. Hned
na začátku jsem si všiml velké budovy, před kterou byly různé informační
tabule. Vyrozuměl jsem, že slouží k ubytování dětí o letních prázdninách, ale
vypadalo to, že zatím není v provozu. Obešel jsem ji a dostal jsem se na jakýsi
prostorný dvůr. Všude však byla tma. Náhle jsem uslyšel, že se na mě z tmavého
koutu něco řítí. Byl to veliký pes ohař, doga nebo něco podobného. Radši jsem
se odtud klidil. Jel jsem dál městečkem a po chvíli jsem narazil na osvětlený
velký dům, před kterým seděli lidé u stylového dřevěného stolu na vyřezávaných
židlích. Popíjeli pivo a bavili se spolu. Terasu před budovou i římsy oken
zdobily nádherné květiny a stoly byly chráněné slunečníky. Slušně jsem pozdravil a zeptal jsem se: "Ist das nur gaststete, oder kann man hier
auch übernachten ?" Jeden z přítomných mi odpověděl: "Man kann auch übernachten."
Šel jsem tedy dovnitř. Za barem byla starší paní a leštila skleničky. Chlapík,
kterého jsem se ptal šel hned za mnou a já jsem pochopil, že je asi majitelem.
Řekl mi, že kolo si můžu dát do průjezdu, že mi půjde otevřít zevnitř. Zeptal
jsem se hned na cenu, abych nespal někde v nóbl hotelu, kde chtějí 100 eur za
noc. Částka 22 eur byl sice vysoká, ale lepší než se nechat zaživa sežrat
komáry. Pokoj byl dobře vybavený samozřejmostí byla sprcha a WC na pokoji a
barevná televize. Osprchoval jsem se, něco pojedl a šel jsem spát.

Obrázek 2: Hranice ČR - Dunaj
Sobota 22.6. 2002
V noci přišla slušná bouřka. Ráno
však bylo zase nebe bez mráčku a ikdyž bylo mokro, vypadalo to na další horký
den. Vstával jsem v 9:00. Po snídani dole v baru jsem šel do nedalekého
obchodu vrátit flašku od fanty a koupil jsem si tři tyčinky mars. Po dvaceti kilometrech jsem přijel do malé vesnice, na
jejímž začátku byla malá kaplička. Uvelebil jsem se v jejím stínu a přečkal
jsem zde polední žár. V dalším městě jsem si koupil minerálku a chleba. Ve
14:00 jsem přijel k malému jezírku, které vzniklo pravděpodobně po vytěžení
štěrku. Pár lidí se zde koupalo, a tak jsem se zde na 2 hodinky zastavil. Voda
byla krásně teplá a relativně čistá. Něco jsem pojedl a vyrazil jsem dál.
Hranice do Maďarska jsem přejel v 17:00. V Maďarsku byly hlavní cesty sice
dobře značené, ale okrajové cesty nižších tříd skoro vůbec. Takže jsem měl
trochu obavy z toho, jak projedu dost velkým městem Szombathely. Do města jsem
vjel malou silničkou a stejně malou cestou jsem chtěl taky vyjet. Jenže nikde
žádná cedule ani ukazatel, který by označoval alespoň hlavní tahy. Jel jsem
tedy podle intuice, abych se stále blížil k jihu. Naštěstí už byl večer po osmé
hodině a nejezdila skoro žádná auta. Řítil jsem se po širokých bulvárech
obrovských křižovatkách do kterých z každé strany ústilo nejméně 7 pruhů. Asi
po dvou kilometrech jsem narazil na první označenou křižovatku a odbočil jsem
směrem přibližně stejným jaký jsem potřeboval. Musel jsem z něj však včas
odbočit na onu malou vedlejší silničku. Jenže poznat kde, to nebylo zrovna
nejjednodušší. Už to vypadalo, že se blížím ke konci města, ale na poslední
křižovatce jsem si vůbec nebyl jistý kudy jet. Zeptal jsem se proto radši
jednoho kluka (mohlo mu být tak 16 let). Nerozuměl však německy, anglicky ani
rusky. Nakonec mi naznačil, že mám jet s ním, že mi cestu ukáže. Vrátili jsme
se asi 250 m
a na křižovatce mi ukázal kudy mám jet. Po
chvíli jsem vyjel z města a pokračoval jsem krajinou plnou remízků, které
lemovaly pole. Na spánek v přírodě jsem však ani nepomyslel a spíš jsem se
poohlížel po nějakém penzionu. Když jsem přijel do městečka Ják, zahlédl jsem
před hospodou skupinku zdejší omladiny. Zeptal jsem se jich, jestli je tu
nějaký penzion, nebo něco podobného, kde se dá přespat. Zase jsem narazil jen
na nechápavé pohledy. Nakonec se ukázalo, že aspoň jeden kluk umí pár slovíček
německy a nasměroval mě k údajnému penzionu. Jel jsem už asi 500 metrů a pořád nic.
Zeptal jsem se proto kolemjdoucí mladé paní a měl jsem štěstí, uměla německy.
Říkala, že se učí teprve rok, ale mluvila dost dobře. Říkala, že ti co
pronajímají pokoje k přespání jsou její sousedé, a že s platbou v eurech by
neměl být žádný problém. Ujel jsem ještě dobrých 500 metrů, než jsem k
domu dorazil. Bylo to velké bílé stavení, s jedním patrem a na štítě nevelkou
tabulkou "Zimmer frei".
Zazvonil jsem a po chvíli vylezl starší pán. Že neumí moc dobře německy jsem se
už nedivil. Na ceně jsme se domluvili u papíru a tužky. Za nocleh chtěl 5.50
EUR, za večeři 3 a
za snídani 2 EURa. Řekl jsem OK., že to beru a on to sečetl a řekl že dohromady
10 EUR. Osprchoval jsem se a šel k večeři. U stolu seděli dva němečtí manželé v
důchodu, kteří zde byli taky ubytovaní. Večeře byla výborná. Hlavnímu chodu
předcházela polévka. Potom přede mě hostitel postavil mísu rýže a druhou s
roštěnkami. Na talířeček zvlášť mi nastrouhal česnek. Také zeleninového salátu
jsem si mohl vzít kolik jsem chtěl. Po večeři
mi nabízel víno a jiné druhy alkoholu, což jsem však odmítl. Ne že bych neměl
chuť, ale až příliš dobře vím, jak neblahé účinky má alkohol na regeneraci
svalů. Při jídle a po něm jsem se bavil s Němci o všem možném. O práci,
cestování, ekonomice, politice atd. Velice si stěžovali na nově zavedené euro.
Spát jsem šel asi v 11:10. Ještě jsem však poslal všem domu z mobilu hromadnou
SMSku přes internet.

Obrázek 3: Dunaj - Fertöd
Neděle 23.6. 2002
Ráno jsem vstával v 8:20. K snídani jsem si
mohl vzít kromě obvyklých potravin i jitrnici, tlačenku a škvarky, protože
domácí měli po zabijačce. Jídlo mi připravovala mladá dívka, patrně dcera
majitelů domu, kteří někam odjeli, asi do města za nákupy. Přestože Maďarky
nejsou příliš známé svou krásou, byla moje mladá hostitelka víc než hezká.
Černé vlasy jí padaly na snědá opálená ramena a štíhlou šíji. Drobnou postavu
jí halil slušivý domácí oděv, který se skládal ze zelného tílka a delší úzké
zavinovací sukně, zvýrazňující ladné křivky jejich boků. Na nohou měla sandály
na nízkém podpatku a kotník jí zdobil stříbrný kroužek. Když jsem odnášel použité nádobí ze stolu a podával jí
ho k umytí, lehce jsem se dotknul jejího odhaleného ramene. Lehce sebou
trhla, pak se ale ke mně otočila s překrásným úsměvem na rtech odhalujícím
zářivě bílé zuby.

Obrázek 4: Fetöd - Körmend
Když jsem odjížděl, dostal jsem ještě pohled se zdejším kostelem
postaveném v románském slohu a nějakou brožurku, ze které jsem vůbec ničemu
nerozuměl, protože byla samozřejmě maďarsky. K hranicím se Slovinskem jsem to
neměl už moc daleko, ale rozhodl jsem se, že se ještě v Maďarsku někde v
hospodě pořádně najím, protože mi zdejší kuchyně velice zachutnala a ve
Slovinsku by mě oběd v restauraci přišel minimálně na dvojnásobek (podle
tvrzení těch němců). Poslední maďarská vesnice před hranicemi se Slovinskem
byla dobře přizpůsobená turistickému ruchu. Nebylo to žádné velké a přelidněné
středisko, ale pár restaurací, penzionů a nějaký ten hotel se tu našlo. Na
návsi jsem se zastavil v jedné prostorné restauraci se zahrádkou a
kuželkovou dráhou. Pochutnal jsem si tu na pečené rybě s bramborem a
okusil jsem i místní točené pivo. Bylo hodně světlé a bez výraznější chuti, ale
zato skvěle vychlazené. Další tekutiny jsem však raději přijímal v podobě
minerálek. Když slunce už přestalo tak pálit, vydal jsem se na další cestu.
Už na maďarském území se krajina začala vlnit a byla poměrně dost
zalesněná. Než jsem přijel k hranicím, musel jsem vystoupat do prudkého táhlého
kopce alespoň 7 km.
Na hranicích byla nová celnice, ale nikde ani živáčka. Rolety v oknech byly zatažené
kvůli palčivým paprskům slunce a nezdálo se, že by mi chtěl kdokoliv v
překonání státní hranice bránit. Závory byly
dole a nedaly se zvednout, ani obejít jako na česko-rakouských
hranicích. Musel jsem je tedy přelézt. Pak už jsem sedl na kolo a aniž by si mě
kdokoliv všiml, svištěl jsem si to závratnou rychlostí z prudkého kopce dolů
vstříc Slovinsku.
První slovinské vesničky mě překvapily svou chudobou. Malé domečky
rozeseté po stráních mi připomínaly doby dávno minulé a oproti maďarské straně
hranic, přizpůsobené turistickému průmyslu to byl docela šok. Nic to však
krajině neubíralo z její malebnosti. Spíš naopak. U cesty rostly třešně a tak
jsem se na chvíli zastavil, abych se občerstvil. Za každým kopečkem a v každém
údolí byla jedna malá vesnička. Jak jsem se vzdaloval od hranic, vesničky byly
stálé modernější, stály v nich školy obchody a tak dále.
Pomalu mi začala docházet voda a všude v obchodech měli zavřeno, protože
byla neděle. Já jsem stejně neměl žádné tolary a tak jsem se rozhodl, že někde
zazvoním a požádám o vodu. Zastavil jsem u jedné zemědělské usedlosti a
zazvonil. Za chvíli se vybelhala stará paní (tak 80 let). Tak jsem zase po
dlouhé době použil slovanskou řeč a směsicí češtiny, slovenštiny a ruštiny jsem
ji požádal o vodu. Napřed mi moc nerozuměla a pořád se ptala :"Čeho ty
prósiš", pak ale vylezl ze stodoly její syn spravující tam traktor a řekl
jí že chci vodu a najednou rozuměla. Dal jsem ji PET láhev a za chvíli jsem se
mohl ovlažit dobrou a studenou vodou. Slušně jsem poděkoval a jel jsem dál.
Večer v 18:30 jsem se musel rozhodnout mezi dvěma cestami. K hranicím s
Chorvatskem mi zbývalo ještě asi 13
km a já si mohl vybrat, zda pokračovat dál po pěkné
široké asfaltce, kde však jezdila přece jen nějaká auta a nebo jet vedlejší
silničkou, která vedla přes kopce a vinohrady a byla asi o 3 km kratší. Bylo mi jasné, že
tou kratší cestou to bude jistě mnohem obtížnější, ale zato mnohem hezčí. Nikam
jsem nepospíchal a tak jsem se vydal po uzounké asfaltce do příšerného krpálu.
Asi po půlkilometrovém stoupání jsem však nelitoval vynaložené námahy. Rozevřel
se mi široký pohled na malebnou krajinu zalitou zapadajícím sluncem, které vše
barvilo mírně do červena. Cesta vedla vinicemi a tu a tam stály vinné sklípky.
Chvíli jsem klesal, chvíli stoupal ale nebylo to nijak únavné. Asi po 7 kilometrech se
cesta propadala hluboko do údolí a já už jen volně sjížděl do pohraničního
města Ormož.
Bylo to město rozlohou a vybaveností
srovnatelné asi tak s Břeclaví. Přirozenou hranici mezi Chorvatskem a
Slovinskem tvořila řeka Drava, která se zde
svou vodnatostí blížila dolnímu toku Vltavy. Podél řeky vedla železnice přes
kterou jsem musel přejet. Zrovna byly závory dole, ale vlak pořád nikde. Jak už
to u velkých řek bývá, dařilo se tady velice dobře komárům a všichni se
rozhodli, že si na mě smlsnou. Nehodlal jsem jim však dopřát to potěšení a
usilovně jsem se bránil seč mi síly stačily. Mával jsem zuřivě rukama a vším co
jsem měl po ruce. Vlak však pořád v nedohlednu. Všiml jsem si, že opodál je
nádraží. Zajel jsem tedy k němu a tam jsem přešel koleje. Když jsem byl opět na
silnici vedoucí k celnici, ohlédl jsem se a šraňky byly stále dole a za nimi
řada čekajících aut.
Celnice byla hned na konci mostu
přes Dravu. Celník se mě ptal kam jedu a když uslyšel že k moři, tak se
netvářil už tak udiveně jako jeho kolegové na rakousko-maďarských hranicích.
Bylo něco po deváté hodině a já uháněl ve večerním pološeru pryč od hranic, pryč
od řeky, pryč od komárů a jejich sosáků. Krajina byla rovná jako stůl a tak
jsem jel poměrně rychle (32-38
km/h). Asi po 6 kilometrech jsem po
levé straně zahlédl kouř a nějaký tábor. Napadlo mě, že to bude asi kemp, a že
bych se tam mohl ubytovat. Když jsem však přijel blíž, zjistil jsem, že je to
velice podivný kemp. Okolo kotlíku nad čoudícím ohněm se tísnil hlouček
špinavých přičmoudlých dětí, které hlasitě pokřikovaly. Všude se válely odpadky
a většina chatrčí se skládala ze tří polorozbořených stěn. Jeden starší kluk se
psem stál hned u silnic a díval se kdopak to k nim jede a hned volal další své
kamarády. Postupně přicházeli noví a noví výrostci a někteří si jen tak
ledabyle pohrávali s klacky v ruce. Situace nevypadala nejrůžověji,
protože ti hoši se tvářili dost nepřátelsky. Opřel jsem se do pedálů co mi síly
stačily a napnul každý sval v těle. Rozjel jsem to snad na šedesát a
prohučel to kolem nich v místech, kde jich bylo nejméně. Chvíli za mnou
běžel jejich pes, ale i ten to po chvíli vzdal.

Obrázek 5: Körmend - Chorvatská dálnice
Asi po čtyřech kilometrech mi volal Pavel jak se mám a kde budu spát.
Řek jsem: "Zatím nevím, asi v nějakém penzionu nebo privátu, zatím času
dost, ale už musím končit, nebo mě za živa sežerou komáři." Bylo to tak.
Jak člověk na chvíli zastavil, hned se nad ním vytvořil mrak komárů. Projížděl
jsem hrozně roztaženou vesnicí, možná to byly dvě nebo tři za sebou, protože to
bylo nejméně 8 km
dlouhé a průběžně jsem se ptal na nocleh. Poslali mě do jakéhosi motelu po
cestě. Tam však byla jenom nějaká stará uklizečka a šéf ne. Pět minut mi trvalo
jí vysvětlit, že tam chci přenocovat. Byla trochu natvrdlá. Po
chvíli to pochopila a řekla, že se musí zeptat. Kamsi zavolala, asi majiteli, a
zavrtěla hlavou a řekla že ne. Jel jsem tedy dál.
V deset hodin se však na mě
usmálo štěstí. Zeptal jsem se skupinky lidí ve středním věku sedících na
lavečce před domem a oni po chvilce přemýšlení řekli, že sousedka od vedle má
volné pokoje, kde o prázdninách přespávají děti. Jedna pani vytáhla mobil a
zkoušela tam zavolat, jenže neúspěšně. Po
chvíli přemýšlení ji napadlo, že by těch 30 metrů mohla přece jenom
ujít pěšky a tak šla semnou. Sousedka mě vřele uvítala a zavedla mě do
podkroví, kde měly pokoje její dvě děti. Měla syna a dceru. Oba studovali na
vysoké škole a doma bydleli jen o prázdninách. Po
chvíli mi moje hostitelka přinesla pití a třešně - jídlo jsem odmítl. Přivedla
také svého syna, který zrovna přijel ze školy, abychom si prý popovídali, že on
umí anglicky a studuje taky informatiku. Nebyl jsem moc zvědavý na dlouhé
rozhovory protože se mi chtělo spát a tak jsem to moc neprotahoval. Po výměně e-mailů a
pár zdvořilostních frázích odešla matka i se synem. Možná kdyby přivedla
dceru, tak bych tak unavený nebyl. Osprchoval jsem se, najedl a šel na kutě. V
noci bylo dost horko, ale přesto jsem se docela dobře vyspal.
Pondělí 24.6. 2002
Ráno jsem se znovu osvěžil vlažnou sprchou a nasnídal jsem se. Chtěl
jsem se rozloučit, ale stará paní sedící na stoličce na zápraží (matka paní
domu) na mě zavolala: "Peter palačinky chočeš? " Zkusil jsem
odmítnout, ale bylo to marné. Zatáhli mě do kuchyně, postavili přede mě hrnek
studeného mléka a plech srolovaných palačinek s marmeládou posypaných ořechy s
cukrem. Bylo to moc dobré a já nešetřil chválou. Napsal jsem jim adresu, kdyby
někdy jeli kolem, aby se zastavili. O placení nechtěli ani slyšet, že jsem byl
jejich hostem. Za všechno jsem jim mockrát poděkoval, načepoval vodu a vyrazil
na další cestu k jihu.
Asi po 10 km
jsem špatně odbočil a sjel jsem tak 2 km z vytýčené trasy. Přijel jsem do malého
městečka Tužno. Zeptal jsem se v místní hospodě na cestu a hned jsem měl kolem
sebe hlouček lidí, většinou kluků tak něco kolem 14 let. Radili mě jeden přes
druhého a byli dost udivení, že chci dojet k moři. Když jsem jim ukázal svou
trasu začaly bědovat: "Tudy němožno jet tam breg", že tam se nedá do
kopce vůbec jet a tak podobně. Ukazovali mi jinou delší cestu, která se vracela
do Varaždinu a po dálnici vedla na Zagreb.
Když jsem jim řekl, že po dálnici nechci jet, vyrukovali s tím, že mám jet po
staré silnici kolem dálnice, ale to bylo ještě delší a navíc přes kopce. Pořád
mi opakovali: "Pres Varaždin je to stopercentně lepšie, STOPERCENT
!!!" Potom přišla jedna mladá servírka možná si o sobě myslela, že je
pěkná, ale nemohl jsem to přes tu tlustou vrstvu makeupu posoudit. Každopádně
byla vyzývavě oblečená a postavu měla celkem vypracovanou. Zeptala se mě,
jestli umím anglicky a když jsem přitakal, zatáhla mě (doslova) do hospody. Tam seděl asi osmadvacetiletý
borec a začal mě zase vysvětlovat kudy mám jet. Už mě to přestalo bavit a řekl
jsem jim že pojedu po svým a že jejich cesta je moc dlouhá. Nevím, jestli mi
rozuměli, ale když jsem na křižovatce odbočil směrem k horám, vyběhli z
hospody, mávali na mě a za běhu hulákali: "Nie nie tam nie tam němožno, tam breg." Po chvíli ale jejich volání utichlo v dáli a já se blížil
vstříc krásným kolmo k nebi se tyčícím horám. Těsně před serpentinami jsem
zastavil na vlakovém nádraží v čekárně, kde jsem přečkal poledne. Bylo šílené
vedro a rtuť teploměru na severní nádražní zdi se šplhala až k neuvěřitelným 38 °C. Chvíli jsem si
zdříml, najedl jsem se. Přednosta stanice mi ochotně půjčil klíče od toalety,
kde jsem se celý opláchl studenou vodou. Čistota zdejších záchodů mě mile
překvapila. Bylo to asi tím, že se zamykaly a klíče byly jen na vyžádání. Nevím
jak to poznal, ale hned se mě ptal jestli jsem Čech a kam jedu. Měl velkou
radost, že to poznal a přál mi šťastnou cestu. Kolem čtvrté hodiny jsem se
vydal na další cestu. Silnice se vinula mezi kopci podél železnice a tudíž
stoupání bylo velice pozvolné. Až po 10 kilometrech se
objevily pořádné prudké serpentiny. Úseky označené značkou 16% stoupání nebyly
ničím výjimečným. Netrvalo však dlouho a cesta začala klesat. Sjel jsem dobrých
20 kilometrů
do údolí, kde už začínala dálnice na Zagreb.
Jel jsem po staré silnici, která však nebyla příliš kvalitní a vedla všemi
vesničkami podél dálnice, chvíli nahoru a chvíli dolů a aut tam jezdilo víc než
na dálnici. (asi nechtěli platit mýtné). To mě za chvíli přestalo bavit a tak
jsem se rozhodl jet po dálnici. Nebylo však nijak jednoduché se k ni
dostat. Lemoval ji totiž po obou stranách třímetrový plot, který bránil zvěři v jejím
přebíhání. S batůžkem na zádech a kolem v jedné ruce jsem ho však
nakonec úspěšně přelezl a dostal se tak na vytouženou rovnou dálnici Bylo to
mnohem lepší. Jel jsem stabilně rychlostí 36 km/h a jistě jsem se
Blížil k Zagrebu. Když mě došla voda, zastavil jsem u benzínky Ina (bývalá
státní společnost), která měla na dveřích logo maestro karty. Když jsem však
svou kartu ukázal chlápkovi u kasy, zavrtěl hlavou a řekl, že takové karty
nebere. Měl jsem z domu sice 50 kun, ale nenechal jsem se tak snadno odbýt. Dotáhl
jsem ho ke dveřím a ukázal mu logo maestro karty a pak to samé na mé kartě a
řekl mu ať to aspoň zkusí. Po chvíli váhání
tedy svolil a ejhle světe div se, ono to k jeho překvapení fungovalo. Koupil
jsem si dvoulitrovku fanty, nějaké čokoládové tyčinky a jel jsem dál.
Nechtěl jsem jet přes centrum
Zagrebu a měl jsem v plánu trasu, která se jen dotýkala okraje tohoto
velkoměsta. Jenže odbočka vpravo, kterou jsem měl pokračovat na Karlovac ještě
před Zagrebem se prostě ne a ne nikde objevit a já měl pocit, že zajíždím už do
centra Zagrebu. Provoz kolem mě zhoustl a mě bylo jasné že jsem přesně tam, kde
jsem být nechtěl. Tři až čtyři proudy aut v každém směru vypouštěly do ovzduší
neúnosné množství dusících zplodin a já nevěděl, kde vůbec jsem. Po chvíli jsem si uvědomil, že podle slunce jedu na
východ, což je špatně. Na první možné křižovatce (už mi bylo jasné, že to není ta pravá
kterou jsem chtěl jet), která přišla tak po 8 kilometrech jsem
odbočil vpravo a potom zase vpravo a měl jsem alespoň dobrý směr. Pak mě to
vyvedlo na dálniční přivaděč, což mělo jednu výhodu, že se tu a tam objevili
směrové značky. Rychle jsem se zorientoval a určil nejkratší možnou trasu do
Svaté Neděle, kam jsem chtěl jet. Musel jsem to střihnou kousek po dálnici, ale
nebylo to tak strašné. Jezdilo zde sice trochu víc aut než před Zagrebem, ale
aspoň jsem měl kolem sebe dostatek místa a neohrožovala mě míjející auta. Z
výfukových smradů mě bylo na zvracení, ale musel jsem to ještě chvilku vydržet.
Když jsem přijel do Sv. Neděle, plácl jsem sebou na fotbalové hřiště a zhluboka
jsem dýchal čerstvý vzduch. Asi po 15 minutách odpočinku jsem jel dál. Původně
jsem chtěl jet po staré silnici do Karlovace, ale situace se opakovala a po
staré jezdilo příliš mnoho aut. Já jsem však už nebyl zvědavý ani na jedno auto
a tak jsem změnil plán a zvolil si raději o 15 kilometrů delší
trasu, ale zato bez aut. Jel jsem lužními lesy, kde jistě žily miliardy komárů,
kteří čekali jenom na to až zastavím. Já jsem jim však příležitost k hodokvasu
nedal. Bylo to po rovince nebo i mírně skopce a tak nejeden komár našel smrt na
mých slunečních brýlích. Začalo se stmívat a já si v dálce všiml jak se
blýsklo. Jel jsem poměrně řídce obydlenou oblastí, kde byly podél cesty jen
občas malé vesničky. Když se blýskání a hřmění přiblížilo na tolik, že to mohlo
každou chvíli spustit, řekl jsem si: "Teď není čas na hrdinství, měl bych
si najít nějaký nocleh." Zvedl se takový vítr, že by můj igelit asi
nevydržel, ikdyž byl minimálně 2x silnější než ten co jsem měl na Vltavě. A i
ten vydržel (až na jedno poutko) horskou bouři
lámající větve stromů. Zeptal jsem se na nějaký penzion, ale řekli mi,
že tady nic není. Když už jsem byl skoro na konci vesnice, viděl jsem jak jeden
chlapík se dvěma kluky (asi 15
a 18 let) nakládají dřevo na traktor. Zeptal jsem se ho
jestli tady je někde penzion nebo ubytování v soukromí, že se blíží bouřka a já
nemám kde spát. Mávl na mě rukou, ať jdu k nim dovnitř, že můžu přespat u nich.
Sotva jsem schoval kolo do garáže, spustil se liják jako v tropech. Blesky
práskaly jako o závod a pro hromobití nebylo slyšet vlastního slova. Jakmile
jsem vešel do předsíně, uhodil blesk asi někde do elektrického vedení, protože
vypnula elektřina. Půjčil jsem tedy paní domu svoje světlo na kolo, aby mohla najít
a zapálit svíčku. Měli skromný malý domek kýčovitě vybavený různými
blbovinkami, ale působil na mě útulně, zvláště když venku zuřila taková slota.
Uvařili mi kafe a dali výborný piškot s višněmi. Ten chlápek byl profesionální voják. Byl prý
chvíli v Československu v Plzni v Ostravě a v Bratislavě. Uměl pár slovíček
česky. Večer přišli i jeho synové a hrozně se divili, že jedu na kole až k
moři. Paní domu mi pořád opakovala: “Peter ty musiš byt moc umorený”, a
pobízela mě v jídle. Povídali jsme si asi do 11:00. Pak jsem se umyl a šel
spát.

Obrázek 6: Chorvatská dálnice - Karlovac
Úterý 25.6.
2002
Ráno jsem vstával v 8:30 a slyšel jsem, jak drobné kapky bubnují na
okno. Než jsem však vyjel, deštík ustal. K snídani jsem si dal čaj. Celá rodina
mě vyprovodila před dům a kluci mi ještě doplnili zásoby vody. Pak už mi jen
popřáli hodně zdaru a šťastnou cestu.
Oproti včerejšku se citelně ochladilo. Bylo pod mrakem, a jelo se mi
docela dobře. Krajina se moc neměnila, střídaly se pole a lesy s malými
vesnicemi. Asi 30
kilometrů před Karlovacem jsem už jel jenom lesem a
lidská obydlí byla jen zřídkavou záležitostí. Proto když začalo drobně pršet,
na nic jsem nečekal a zastavil jsem se u jednoho nedostavěného domu. Před vchodem
měli stříšku asi tak 1,5x3 metry, kde jsem se utábořil. Uvařil jsem si polévku
s chlebem a odpočíval. Asi po hodině a půl přestalo pršet a já mohl jet dál.
Neujel jsem však ani 5
kilometrů a dalo se do deště znovu. Tentokrát na 3
hodiny. Přečkal jsem to v uzavřené autobusové zastávce. Plánoval jsem další
trasu, hrál jsem hry na mobilu a chvíli jsem spal. Do Karlovace už mi zbývalo
tak 12 kilometrů
a v dálce jsem uviděl modré nebe. To mi hned zvedlo náladu. Do Karlovace jsem
přijel asi v 15:00 a to už zase svítilo sluníčko. Ikdyž je to dost velké město,
byl tam slabý provoz a dobře se zde dalo orientovat. Vybral jsem si tady v
bankomatu 900 kun a jel jsem dál směrem na Duga Resa. Duga Resa bylo pěkné
město, svým stylem mi už připomínalo něco z atmosféry pobřežních měst. Za Duga
Resou silnice začala pozvolna stoupat do hor a vedla po úbočí hlubokých srázů.
Mým dalším cílem byl Ogulin, město přibližně stejně velké jako Vyškov, ležící
uprostřed hor.
Ještě asi 15 km
jsem jel po poměrně frekventované silnici. Pak jsem měl odbočit vpravo na Dolnu
Dubravu. Už jsem byl na konci vesnice, ve které se odbočka měla nacházet, ale
stále jsem nic neviděl. Až 200
m za vesnicí byla uzounká asfaltka vedoucí do prudkého
kopce. Nebyla tam žádná značka a vypadalo to spíš jako cesta k někomu do sadu.
Zeptal jsem se tedy u jednoho domu postávajícího staříka v montérkách jak se
dostanu do Dolnej Dubravy. Zase mě posílal po hlavní cestě objížďkou do Ogulinu
a pak až do Dubravy. Když jsem mu ukázal poměrně silně vyznačenou cestu na mapě
kudy chci jet, tak zavrtěl hlavou a řekl: "Tuda ně cesta ty musiš jet po
glavnej cestě." Na otázku proč mi řekl že tam prostě jet němuožu, že tam
breg, že tam ani traktor neprojede a kdesi cosi. Řekl jsem mu že to mi nevadí
že nejedu traktorem a ať mi řekne, kde ta cesta je. On si však tvrdě stál na
svém, že tudy prostě nemůžu jet a aby to zdůraznil, vyrukoval s tím, že tam je
les a medvědi. Už jsem se omezil jen na zjištění, zda cesta v mapě je ona
neznačená odbočka vpravo, což jsem z něj nakonec po chvíli úsilí vymlátil, ale
dalo to práci a hrozně se vzpouzel než mi to potvrdil.
Cesta to byla sice úzká, ale byl to
hladký asfalt. Krpál to byl ale pořádný. Na kopci bylo několik stavení a cesta
se rozbíhala do několika odboček. Cedule samozřejmě nikde žádná a tak jsem se
musel zeptat jedněch lidí, sedících před chalupou upravenou na rekreační domek.
Ti už nebyli tak udivení a ochotně mi vysvětlovali cestu. Jenže vymotat se ze
spleti silniček nebylo tak jednoduché a když mi to popisovali chorvatsky, tak
jsem z toho byl docela jelen. Po chvíli se
paní co měla hlavní slovo zeptala zda mluvím anglicky. Radostně jsem přitakal a
začal na ni šprechtit anglicky. Ona jen zavrtěla hlavou a řekla, že ona neumí,
ale, že mladí jo a že se zrovna odkudsi vracejí. Ohlédl jsem se a uviděl jsem
dvě mladý kočky, blížící se k nám. Popsali mě cestu anglicky, ale pak jejich
matka usoudila, že bude lepší, když mě doprovodí. Nakonec dodala: ”Ony mají
mladé nohy a malá procházka
jim vůbec neuškodí stejně jenom sedí doma.” Holky bez odmlouvání a s úsměvem na
rtech souhlasily. Tak jsem šel s nimi až na konec osady. Po
cestě jsem se jich vyptával na různé věci. Studovali na gymnáziu v Ogulinu a
chodili do druháku. Divil jsem se, jak to že nejsou ve škole. Vysvětlili mi, že
tady mají prázdniny dříve než u nás. První z nich byla blondýna, evidentně
velice průbojná a dost upovídaná. Ta druhá měla tmavě hnědé vlasy a ikdyž uměla
anglicky lépe než její kamarádka, byla spíše zakřiknutá a mluvila jen občas.
Doprovodili mě na kraj lesa k dřevěnému mostu přes malou říčku.
Asfaltka se rázem změnila v kamenitou cestu po které moje kolo obuté do
galusek poskakovalo jako pingpongový míček. Bylo to však skopce a tak jsem
nechtěl sesedat z kola. Příroda zde byla překrásná a rozmanitá. Svítilo
sluníčko a vzduch byl provlhčen vypařující se vodou z nočních dešťů. Pomyslel
jsem na auta na hlavní cestě a byl jsem
rád, že jsem toho dědka neposlechl. Do Dolnej Dubravy to bylo asi 7 kilometrů a cesta mi
rychle uběhla. Kamenitá byla jen zpočátku. Později se změnila v hladkou lesní
pěšinu. Dolná Důbrava byla zase jenom skupinka chatrčí rozesetá na kopci
propojená systémem cest. Když jsem vyjel z lesa, rozevřel se mi široký pohled
na nádherné horské údolí se zelenými kopci a vzdálenými vrcholky hor v oparu
zbarvenými do modra. Uvažoval jsem, že za těmi horami už bude asi moře. Další
vesnice Trášmarja už byla poměrně rozlehlá měla i kostel a školu. Sjížděl jsem
do ní asi 5 kilometrů
pozvolnými serpentinami. Od Ogulinu mě dělilo ještě asi 20 kilometrů přes
hory. Cesta vedla hlubokým lesem chvíli stoupala do prudkého kopce, jindy zase
byla skoro rovná. Asfalt byl kvalitní a tak jsem z kopce mohl docela valit. Do
Ogulinu jsem klesal asi 10
kilometrů. Kvůli nedostatečnému značení jsem se v
Ogulinu pro jistotu zeptal na další cestu do Jasenice jedné paní před domem.
Ona mi poradila, ale hrozně se divila, co teď o půl osmé chci dělat v horách.
Poděkoval jsem jí a vydal jsem se do opravdových vysokých hor, které mě dělily
od moře. Zbývalo mi asi 80
kilometrů a to bych do 11 hodin mohl v pohodě zvládnout.
Stoupal jsem po široké asfaltce, po které kupodivu nejezdily žádné auta,
stále vzhůru a s každou zákrutou jsem se zařezával stále hlouběji do horského
masívu. S rostoucí nadmořskou výškou úměrně klesala teplota, ale přece jen to
bylo do kopce, takže mi bylo teplo. Asi po 15 km stoupání se cesta dala
na sestup do údolí a to už bylo se zimou horší. Oblékl jsem na sebe všechno co
jsem měl a ponožky jsem si vyhrnul až pod kolena. Po
5 kilometrech
klesání se mi zjevilo další nádherné údolí tentokrát více horského charakteru,
se zelenými loukami a pasoucími se ovcemi a krávami. Chalupy zde byly převážně
roubené s doškovými střechami. Všude byl božský klid a nikde ani živáčka.
Když jsem však přijel do Jasenice, byla tam dokonce i benzínka,
hospoda a obchod. Rozhodl jsem se, že
zde přenocuji, abych si vychutnal další krásy hor ráno za světla, protože se
začínalo šeřit. Jasenice byla hrozně roztáhlá dědina, ale penzion jsem nikde
neviděl. Když jsem se ptal dvou mladých ženských na konci vesnice, potvrdili
mi, že tady nic takového není, ale jedna z nich mi řekla, že něco zkusí. Pořád
někam volala mobilem a za chvíli přijela jiná ženská autem a řekla mi, že pro
mě ubytování má ať jedu za ní. Asi 1
km od hlavní cesty zastavila před velikým bíle nalíčeným
domem, který byl určitě jen pár let starý. Zavedla mě dovnitř a já byl příjemně
překvapen komfortem a teplem tohoto domu. Dům měl 3 poschodí a v každém několik
luxusně vybavených apartmá. Vybral jsem si pokoj a ženská odjela. Překvapilo
mě, že jsem zůstal v domě úplně sám. Osprchoval jsem se, uvařil jsem si
bramborovou kaši a masovou konzervu a dal jsem se do prozkoumávání celého domu.
V domě se topilo protože v horách byly noci přece jen dost chladné. V každém
apartmánu byla barevná televize se satelitem a 30 programy, kuchyňka s
mikrovlnkou a obývák se sedací soupravou. Všechny dveře byly otevřené a tak
jsem prolezl celý dům. Pak jsem se chvíli díval na televizi a šel jsem spát.

Obrázek 7: Karlovac - Selce
Středa 26.6. 2002
Po snídani v 9:00 přišla správkyně domu a řekla si o 100 kun. To se
mi zdála dost slušná cena vzhledem k nabízeným službám a komfortu. Bylo krásné svěží ráno a já se vydal na
další cestu. Zbývalo mi ujet ještě 55 kilometrů nádhernou krajinou.
Po
3 kilometrech
jsem odbočil na vedlejší cestu, podle mapy byla skoro stejné důležitosti jako
ta po které jsem přijel do Jasenice, ale ve skutečnosti tam nebyl ani asfalt,
ale makadam. Naštěstí to trvalo jen 6 kilometrů a najednou asfalt kde se vzal tu se
vzal, zase nádherná cesta. Nepotkal jsem ani živáčka natož nějaké auto. Stoupal
jsem stále výš a výš a po levé straně jsem měl pořád výhled na hory. Ikdyž bylo
skoro poledne a svítilo slunce, žádné teplo nebylo a já jsem byl zabalený v
mikině. Po 15 kilometrech
asfaltu přišel zase makadam, ale tentokrát už to byl hladší povrch, po kterém
se dalo jet celkem rychle. Po chvíli jsem do
protivky potkal 2 auta a skupinku asi 8 motorek. To už se však cesta začala
vyrovnávat a cedule mi oznamovala, že jsem se dostal do "Primorské
oblasti". Na cestě vyrostl opět asfalt a já uháněl o sto šest z kopce
dolů. Po deseti kilometrovém klesání jsem
přijel do malé vesničky, která vypadala docela civilizovaně. Usoudil jsem, že k
moři už to nemůže být moc daleko a frčel jsem dál.
Náhle se mi vyjevil nezapomenutelný pohled do krajiny kopců a hor a dole
se modralo MOOOŘŘŘŘEEEEE !!! Rozhostil se mi krásný pocit na duši. Tak konečně.
Přece jsem sem přijel. Myslel jsem si, že ten kopec sešupnu za 10 minut a bude
to. Jenže překonat výškový rozdíl ještě aspoň 1000 metrů není jen tak.
Vyplýtvali na to ještě dalších 20 kilometrů asfaltu, což mi ale vůbec
nevadilo. Cesta byla i tak dost prudká. Pozoroval jsem, jak se rychle mění
zdejší flora. Z hustého lesa se stal řídký hájek, dále křoviny a pak už jen
suchá tráva, skály a kamení.
Město do kterého jsem sjel se jmenovalo Novy Vinodolsky a bylo to
typické chorvatské přímořské město. Podél moře promenáda s nádherně zelenými
košatými palmami a u břehu uvázané lodě. Lidi chodili v plavkách, holky se
pyšnily bikinami, jejichž návrhář naštěstí hodně
šetřil látkou, protože by byl hřích zakrývat nádherná dohněda opálená těla
místních dívek. Bylo docela vedro a na mě nabaleného do teplé mikiny se všichni
dívaly poněkud udiveně, jako bych přicházel z jiné planety. Rychle jsem to
napravil a mikinu ze sebe shodil. Zajel jsem do kempu za městem, kde byla pláž
a stín. Vykoupal jsem se a odpočíval.
U moře jsem strávil necelé 4 dny ale moc mě to nebavilo, protože jsem
tam byl sám. Ubytovaný jsem byl v karavanu v Selce.¨
Domů jsem jel předčasně v sobotu
v 19:00 autobusem české cestovky. Do Brna jsme
přijeli v 6:35. Doma jsem byl za 35 minut. Kopce mi nedělaly žádné problémy a
měl jsem pocit, že na kole můžu i lítat, když trochu šlápnu do pedálů.
Celá tato výprava mi dala nepřeberné množství nádherných zážitků,
vzpomínek a taky zkušeností a velice se mi líbila.

Obrázek 8: Slavkov – Chorvatské pobřeží
Ohodnoťte prosím článek: