Psiloritis 1999
Výprava na nejvyšší horu Kréty – Psiloritis (
Tento výlet byl původně plánovaný jako klasická
povalovací dovolena u moře se vším co k tomu patří. Každodenní poznávání
místních alkoholických nápojů - hlavně vína bylo samozřejmostí a poznávání
místních obyvatel(-ek) a jejich kultury bylo jakýmsi
bonusem. Po pár dnech jsem však všeho měl dost a začal jsem se poohlížet po
nějakém cestovatelském dobrodružství. Hned na začátku pobytu mě upoutala slova
delegátky Daniely o nejvyšší hoře Kréty, na které prý ještě koncem června leží
sníh. Dva dny před odletem domů přetekla má trpělivost s všudypřítomnými
německými turisty a vyprahlým pobřežím a já se rozhodl poznat Krétu z trochu
jiného úhlu pohledu. Den před výletem jsem si zamluvil horské kolo v jedné z
mnoha půjčoven a dohodl se s majitelem,
že si pro kolo můžu příštího rána přijít o hodinu dříve než má oficiálně
otevřeno. Samozřejmě, že svůj slib nedodržel a přišel až v 8:00, tj. o hodinu
později (pro Kréťany žádná míra). Vybral
jsem si nejlepší kolo co tam měl, ale i tak to nebyl žádný zázrak a navíc za
něj chtěl o 1000 drachem na den více než za ostatní. Požádal jsem ho ještě o
napumpování kol, ale to odmítl s tím, že je to tak akorát a že to víc nejde.
Vyjel
jsem asi tak v 8:20, což mě docela mrzelo, protože už začínalo být pěkné horko.
S sebou jsem měl pouze malý batůžek a v něm trochu jídla, tepláky, mikinu a
nerezový kastrolek, který jsem si půjčil z apartmánové
kuchyňky. Orientoval jsem se podle ne příliš podrobné mapy, kterou jsem koupil
již první den pobytu. Podle ní jsem si naplánoval trasu. Čekalo mě
Pomaloučku se však začal blížit večer a já jsem projížděl poslední
vesničkou, kde jsem mohl doplnit zásoby drahocenných tekutin. Zastavil jsem
před místním obchodem se vším možným, který sloužil i jako provizorní benzínka.
No benzínka je přehnané slovo, z chodníku před obchodem trčel jen jediný
polorozpadlý stojan s utrženou hadicí a nefunkčním číselníkem. Vedle se válel
plechový kýbl s velikým trychtýřem, který smrděl benzínem. Škoda, že tam nikdo
netankoval, docela by mě zajímalo, jak to tam probíhá. Před obchodem seděl na
malinké dřevěné židličce šedivý stařík a nehnutě
pozoroval zřídka se vyskytující kolemjdoucí. Když jsem vešel dovnitř, pomalu se
došoural za mnou a něco zamumlal. Na angličtinu nereagoval, tak jsem to zkusil
s němčinou, ale taky žádná sláva. Ukazoval jsem mu tedy co bych chtěl koupit a
spíš jen tak pro sebe jsem k tomu i mluvil německy. Vzal jsem si velkou PET
láhev koly a taky dvě litrovky vody. Nakonec se stařík nějak rozpovídal a ptal
se mě odkud jsem a kam jedu. Tipoval mě na Holanďana. Když uslyšel že jsem z
České republiky, objevil se na jeho tváři nechápavý výraz. Tak jsem zkusil říct
"Czechoslovakia" a to už se mu rozzářil
obličej pochopením a dokonce začal jmenovat některá naše města. Dal jsem mu
posledních 450 drachem co jsem měl v peněžence a s poděkováním se s ním
rozloučil.
Bylo
něco po páté hodině odpolední a slunce už nepálilo tak nesnesitelně a teplota
vzduchu se pohybovala odhadem tak kolem
Vyhlédl
jsem si malý rovný plácek, kde nerostla tráva, abych zde mohl rozdělat oheň.
Sotva jsem však položil kolo a udělal pár kroků, zamotala se mi hlava a pocítil
jsem strašnou slabost. Srdce mi bušilo až někde v krku a nemohl jsem se
pořádně dostatečně nadechnout. Snad to byl důsledek velkého převýšení (přes
Uložil
jsem se ke spánku na holou zem jen tak v tričku a jediné mikině. Jenže
spánek nepřicházel a já se jen tak převaloval na tvrdé zemi. Tento pocit
vyčerpání jsem už poznal dříve. Už dvakrát se mi stalo, že jsem byl po
celodenním šlapání tak zmožen, že jsem únavou nemohl ani usnout. Navíc to
nepohodlí a stále větší zima. Nahříval jsem se ze všech stran, ale vždycky jsem
se z jedné strany málem uškvařil a ze druhé jsem mrznul. Takhle jsem se
převaloval celou noc, aniž bych oka zamhouřil. Navíc začalo nad ránem drobně
pršet, což byla na Krétě v tuhle roční dobu věc nevídaná. Možná to byla
jen rosa, protože když se rozednilo, nebyl na obloze ani mráček.
Naštěstí hned s prvními slunečními paprsky začala rychle stoupat
teplota a já jsem opustil teplo ohniště a vsadil na hřejivé sluneční paprsky,
které jemně a něžně dopadaly na probouzející se horskou přírodu. Kousek nad mým
tábořištěm se rozkládal malý, neuvěřitelně svěže zelený palouček, přímo
vybízející k odpočinku. Svalil jsem se na něj a usnul jsem jako by mě do
vody hodil. Prospal jsem se asi tak hodinku, ale v půl sedmé jsem byl už
zase na nohou, abych stihl vylézt na Psiloritis a ještě se vrátit do našeho
penzionu, protože další den ráno jsme odlétali domů. Cítil jsem ještě trochu
slabost v nohách a nevyspaný jsem byl taky neskutečně, ale přece jen jsem
byl v mnohem lepší kondici než večer. Pokračoval jsem stejným směrem,
který jsem si včera určil pomocí buzoly a mapy a očekával jsem co uvidím za
nedalekým horizontem. Bylo to jen kousíček a tak jsem šel na výzvědy jen tak
pěšky bez kola. Za malým návrším se mi rozevřel nádherný pohled na Bílou horu (Psiloritis),
jejíž bělostné štíty odrážely paprsky vycházejícího slunce. Pozoroval jsem tu
úchvatnou scenérii a ani jsem si neuvědomil, že tudy cesta dál nevede. Od hory
mě totiž oddělovalo dost hluboké údolí bez jakékoli cesty, jehož překonání by
mi trvalo nejméně půl dne. Rozhodl jsem se tedy vrátit na silnici, která se údolí
částečně vyhýbala. Klesala sice na dalších kilometrech asi o
Na
úpatí hory jsem nechal kolo v malé kamenné úžlabině a pro jistotu ho zamknul.
Pak už jsem se vydal ke zdolání posledních asi 400 výškový metrů. Zbýval mi
poslední zbyteček vody, který jsem si zoufale šetřil na horší chvíle a upíjel
jen po pár doušcích. Naštěstí v této výšce nebylo horko a tak jsem
neztrácel tolik potřebné tekutiny pocením. Spíš naopak. Studený silný vítr mi pronikal
tenkou mikinou a prochladil mě tak, že jsem rád vyhledával četná místa chráněná
pře větrem, ale otevřená ke slunci. Pomalu jsem se škrábal k vrcholu a
stále pomalu jsem posunoval jednu nohu před druhou. Po chví li už jsem nešel,
ale lezl či šplhal po čtyřech a překonával obrovské balvany. Snažil jsem se
postupovat po cestičkách, které tu vyšlapaly divoké kozy, ale nebylo to snadné,
protože ty většinou vedly jen k místům, kde byl dostatek trávy a klidně
pře skalnatou stěnou náhle skončily. Přesto jsem vytrvale a nezadržitelně
postupoval k vrcholu a po úmorných 2 hodinách jsem ho dosáhl. Krásný
panoramatický výhled mi byl odměnou za nezměrné úsilí a já si zaslouženě
vychutnával pocit vítězství.
Úplně vyhráno jsem však ještě neměl. Čekal mě ne
už tak náročný, ale o to nebezpečnější sestup k silnici a pak následný
sjezd
Ohodnoťte prosím článek: