Nissakia – řecká náhrada za Chorvatsko
Pláž u Marathonu
Úvod
Když jsem před více než 20 lety začínal s windsurfingem, byl pro mě Chorvatský Pelješac ideální volbou pro letní "surfařskou dovolenou". Větrné i vlnové podmínky byly tak akorát přiměřené mým dovednostem, dalo se tam jednoduše dojet autem, ubytování se vždy našlo velmi blízko moře a ceny na jihu Chorvatska bývaly celkem snesitelné. Postupem času se však většina těchto argumentů vytratila. Vítr a vlny nejsou pro středně pokročilého windsurfaře v Dalmácii nic moc, v kempech jsou volné parcely zastavěny mobilheimy a ceny také rostou stále výš a výš. Navíc díky novým dálnicím jsou autem dosažitelné i jiné teplé destinace než jen Chorvatsko. Moje babička jezdívala v šedesátých letech do Jugoslávie "embéčkem – tisícovkou" (po cestách často bez asfaltu) čtyři dny. Já si z dětství pamatuju, že nám cesta v polovině osmdesátých let trvala 2 dny (shodou okolností tím samým autem, které jsme podědili). Po 15 letech se situace znovu zlepšila a už jako samostatný řidič jsem na Pelješac jezdil za jeden den. Dnes se však díky husté dálniční sítí a Schengenu dá za jediný den dojet autem mnohem dál, například do Nissakie na jihu Řecka. Letos jsem na svou "surfařskou dovolenou" čekal celkem dlouho. Od půlky srpna v Řecku (navzdory zvyklostem) moc nefungoval vítr Meltemi, a tak jsem výlet stále odkládal. Slibná předpověď se vyloupla v půlce září, kdy se na Windguru objevilo 5 dní s červenou i žlutou barvičkou a byla naděje, že může foukat i déle. Bohužel brácha, se kterým většinou jezdívám tentokrát kvůli práci nemohl a jeden známý, kterého jsem nalákal na krásné počasí, skvělý vítr a vlnové podmínky všech možnosti, svou účast musel odvolat kvůli povodním. Už jsem však měl takový absťák a odhodlání, že jsem začal uvažovat, že pojedu i sám se svým věrným čtyřnohým přítelem – borderkou Fuly. Nakonec mě ale zachránila (od smutku a deprese ze samoty na cestách) moje školou povinná dcerka Štěpánka, která uznala, že koupání v moři je lepší než sedět ve školní lavici.
Cesta
Vyrazili jsme ve středu 18.9. v 5:15 ráno. Dálniční kilometry jsem ukrajoval rychlosti 140–150 km/h (GPSka ukazovala max. 135). Spotřeba mé benzínové oktávky s litrovým motůrkem se pohybovala kolem 6.6 l/100 km. Cesta ubíhala nad očekávaní rychle a na místě, kde jsem chtěl přespat (asi 17 km za řeckými hranicemi) jsme byli už chvilku po páté hodině odpolední. Když porovnám cestování uprostřed léta a takhle v září, tak musím říct, že v létě z řidiče dost energie vysává vražedné vedro a pálící slunce a klimatizace moc nepomáhá. Naopak teď v září, když bylo venku kolem 22 stupňů jsem byl překvapivě čilý a odpočinutý. Za necelé tři hodinky jsme popojeli ještě asi o 300 km jižněji a kolem 20:00 jsme dorazili až do Thermopyl, kde jsem věděl, že je povoleno táboření. Jak už název místa napovídá, vyvěrají zde z hlubin země termální prameny, které skýtají příjemnou možnost relaxace v kteroukoliv denní, noční i roční dobu. Teplotu vody odhaduju na 37–39 stupňů, podle vzdálenosti od pramene. Voda se valí po skále, ve které jsou vysekaná sedátka, tak aby voda koupajícím dosahovala tak akorát po ramena nebo krk. Stáří sedátek je těžké odhadnout. Při troše bujné fantazie si můžeme představit, že zde odpočívali Peršané po vítězné bitvě nad mnohonásobně menším spartským vojskem. Teplá voda padá z několika metrů ze skály v poměrně silném proudu a dopřává možnost intenzívní masáže. Ten, kdo preferuje jemnější masáž, může využít malé vodopádky níže na řece. Voda je překvapivě zcela průzračná bez jakéhokoli zákalu či barevného nádechu (jako to někdy bývá u nás nebo na Slovensku). Místy jsou vidět ze dna unikající bublinky sirovodíku, který je cítit i ve vzdálenějším okolí vody. Samotná voda však nijak intenzívně nepáchne a nezanechává na kůži ani nepříjemný lepkavý film. Žádné návaly turistů se tu nekonaly. U pramene bylo jedno obytné auto a dva Řekové. Jejich lázeňské vybavení v podobě županu a pantoflů kontrastovalo s přírodní syrovosti a minimální upraveností tohoto místa. O kus dál se nachází velká plocha určena pro přenocování, kde se na okraji pod ochranou stromů či keřů ukrývaly další čtyři obytky. Trochu jsem měl obavu že smečky toulavých psů, kteří nebyli zadní drobci. Jeden z nich se ke mně s nepříjemným výhrůžným štěkotem přibližoval, a tak jsem na něj aplikoval odzkoušený trik fungující na většinu toulavých psů. Sehnul jsem se k zemi jakoby pro kámen a pes na nic nečekal a okamžitě odběhl pryč.
Thermopyly a Marathon
Druhý den jsme si prohlédli místní muzeum o slavné bitvě a vykoupali se v termálech. Zbývajících 200 kilometrů k moři u Marathónu jsme dojeli druhý den už na pohodu a beze spěchu, protože foukat mělo nejvíc až odpoledne. Teplota se díky dočasnému několikadennímu ochlazení (kvůli SV větru) šplhala k příjemným 28 stupňům, a i v noci byla takřka ideální (24-21). Podle fotek na Google mapách jsem měl v plánu se utábořit v poměrně velkém borovém hájí přímo u písečné pláže. Skutečnost byla snad ještě hezčí než na fotkách. Stín nám poskytovaly mohutné borovice, jejichž sytě zelené koruny se krásné vyjímaly na pozadí blankytně modré oblohy. Písečná pláž byla čistá bez vyplavených travin a drobných plastových odpadků, což zde bývá na neupravených plážích otevřených k širému moři běžné. Moře bylo klidné bez vln a vítr začínal zlehka sílit. Na asi pětikilometrové pláži byly nepravidelné rozesety plážové bary se slunečníky, sprchami a toaletami. Většina jejich lehátek zela prázdnotou, a tak jsem se divil, že se jim vyplatí mít stále otevřeno pro těch 5 hostů (někdy ani to ne), co ještě zavítali k moři. Tato pláž je asi 20 km daleko od známého WS spotu Nissakia Loutsa, ale fouká tu mnohem méně. Vítr jde (při převládajícím SV směru) podél břehu možná trošku od břehu a když se v Nissakii jezdí pětky, tak tady je to sotva na osmičky a větší (to nemusí platit vždy – když jde silné Meltemi v celé oblasti, tak asi fouká i zde). Ale jako místo na přespání, koupání nebo učení děti je to tu super. Vítr směrem na jih postupně sílí každým kilometrem. Ve městě Nea Makri o 10 km jižněji už solidně foukalo na šestky a na vlnách se sem tam dělaly bílé hřebínky. Nejlepší to ale samozřejmě bylo přímo v Nissakii, která je někdy označována jako "nejlepší WS spot v Řecku". S tím bych asi nesouhlasil, protože na řeckých ostrovech určitě fouká více a asi jsou i místa s lepšími vlnami. Trefnější označení je spíše "nejoblíbenější řecký spot", protože hlavní město v dojezdové vzdálenosti 30 min. z něj činí ve větrných dnech opravdu intenzívně okupované místo. Předpověď podle Windguru celkem vycházela, ale měl jsem pocit, že fouká trochu méně, než WG předpovídá. Při 11 m/s na WG se jezdily většinou 5.5–6.5 plachty (já jsem jezdil 5.8). Teplota vody byla kolem 28 stupňů, u břehu v hloubce po kolena i více. Auta se parkují mnohdy na pláži jen dva tři metry od moře na nánosech vyplavených mořských travin. Při SV směru větru je většinou u břehu rovná voda (fouká šikmo od břehu) bez vln, částečně díky ochraně pobřežím a částečně od dvou ostrůvku vzdálených asi 400 m od pobřeží. Dno je zde písčité a velmi pozvolna se svazuje do hloubky, ale po pár desítkách metrů se opět zvedá, takže je vody tak po lýtka. Takto se to několikrát opakuje. S dlouhou flosnou se to projet nedá, ale s malou wave finou, anebo se zašlápnutou špičkou plováku se dá dojet až 5 m ke břehu. Před WS půjčovnou je to s mělčinami trochu lepší, ale bývá tu největší hustota surfařů, včetně začátečníků a kiterů. Všichni přijedou, co nejblíž k WS škole a jezdí od ní směrem k ostrůvkům, kde se otáčí a hrnou nazpátek. Za ostrůvky, kde jsou vlny z otevřeného moře jezdí méně lidí, a tak kilometr od břehu už jsem byl většinou sám nebo občas s max. jedním surfařem. Za vlnami se ale nemusí tak daleko od břehu. Stačí se posunout více na sever za nejvýchodnější výběžek a rázem je člověk v úplně jiném světě. Zuřivý příboj naráží divokými vlnami do skalnatého a kamenitého pobřeží, až mořská pěna a voda stříká několik metrů vysoko. Zde až tak moc narváno není, přece jen milovníků vln je méně a většina raději preferuje písek před kamenitým dnem a skalkami na pobřeží. Vlny jsou zde spíše na skákání než na wave riding. Hustota surfařů není ani na rovné vodě tak strašná, že by se nedala vyjet halza v plně rychlosti, ale je bezpodmínečně nutné se VZDYCKY dobře rozhlédnout a správné odhadnout, zda má jezdec dostatek času a prostoru. Nejsou zde rozdělené zóny zvlášť pro kite a WS. Každý si jezdí kde chce, jen přímo před ostrůvky je přeci jen více kiterů, protože je tam (pro WS příliš) mělko a tak kiteři využívají toho, že si v mělké vodě nebo na břehu ostrůvku mohou odpočinout a surfaři se jim tam moc nepletou. I když vjedete v plně rychlosti na mělčinu, tak s největší pravděpodobností flosnu neulomíte. Jednou jsem takhle zaryl flosnu do písku u ostrůvku a trochu tam přeoral dno, až to se mnou fláklo do vody, ale flosna to vydržela.
Nissakia - Loutsa
Chtěli jsme se ubytovat v apartmánu někde poblíž pláže a představoval jsem si, že se o mě budou místní majitelé apartmánů přetahovat a podbízet se cenou, protože už je konec září a jejich pokoje zejí prázdnotou. Jaké bylo moje překvapení, když jsem u pláže vůbec žádný penzión, hotel ani apartmán nenašel. Tak jsem pak autem objel pár vzdálenějších penzionů, ale ani tam jsem nepochodil. Všude bylo plno. Hold byl víkend, krásné a větrno. I když se snažím nebýt závislý na internetu, a i na dovolené se bez něj obejít, tak jsem si musel potupné zapnout data a vyhledat voné ubytovací kapacity na booking.com. Ani tak to však nebyla žádná sláva a 95 % kapacit bylo obsazených. Nakonec jsme se ubytovali v novém apartmánu asi tak kilometr od pláže. Pan domácí byl Albánec a neuměl ani blafnout anglicky ani německý. Pro překlad používal Google na mobilu. To se mi v Řecku stává často, že běžní lidé (i ti starší), které oslovím na ulici s nějakým dotazem, umí obstojně anglicky, ale majitelé apartmánů nikoli. Apartmán dimenzovaný pro 5 osob stál 70 EUR/noc. Moderní okna a balkónové dveře na velkou terasu a malý balkónek byly vybaveny elektrickými žaluziemi (nepropouštěly skoro žádné světlo) a všude byly sítě proti komárům). Klimatizaci jsme zapínat nemuseli, stačilo večer po západu slunce na hodinku otevřít okna. Pohodlí a komfort apartmánu si na plno užívala hlavně Štěpánka, pro kterou to byla příjemná změna oproti podmínkám ve stanu bez elektřiny a internetu na břehu moře. Já jsem si však nyní uvědomoval i pozitiva pobytu ve stanu, kde jsem ji nemusel večer nahánět ke spánku, omezovat čas strávený s mobilem na internetu a místo večerní televize jsme hráli karty, double nebo nějakou jinou hru. V apartmánu se však všechno vrátilo do starých kolejí a čas vstávání a usínání se znovu a znovu posunoval. Poslední dva dny už skoro nefoukalo, a tak šly teploty asi o 3 stupně nahoru. Taky lidí na pláži ubylo jako mávnutím kouzelného proutku. Asi to bylo i tím, že už byl všední den, a tak osazenstvo pláže tvořilo jen pár místních důchodců. Podmínky na učení windsurfingu však byly ideální. Štěpánka jezdila dvojku plachtu a na rovné vodě s hloubkou do 1 m ji to šlo skoro samo. Jezdila pomalu, takže jsem ji stačil následovat rychlejší chůzi a sem tam poradit kam naklonit stěžeň, kde držet ráhno či šlápnout na prkně. Díky ideálním podmínkám se okamžitě naučila otočku proti větru (na obě strany) bez nepříjemného padání. Když trochu víc přifouklo a Štěpánka "přidala plyn" (skoro zavřela plachtu), tak jsem ji už nestačil ani "závodním sprintem" (s vodou nad kolena).
Shrnutí
I když se nám tu oběma moc líbilo, čekaly nás doma povinnosti (práce a škola). Měl jsem v plánu v Řecku ve volných chvílích i pracovat (programovat), ale vždycky jsem usoudil, že žádnou volnou chvíli vlastně nemám, a tak jsem za celou dobu nic nenaprogramoval. Štěpánka na tom byla trochu lépe a když už jsme byli v apartmánu, tak si alespoň po večerech opisovala od spolužáků poslanou probranou látku. Když píšu tento report, venku je 10 stupňů, prší a já vzpomínám, jaké to bylo na prosluněné pláži s vyhřátým pískem a hned bych se tam vrátil. Zvláště, když je tam nyní stále přes 30 stupňů a na příští týden je tam od středy luxusní předpověď přes 15 m/s a vlna 1.5 m ...
Pro ilustraci přikládám videa, jak navštívený WS spot vypadá při různém počasí:
Bouře – extrémní vítr, boj na život a bohužel i na smrt
Větrný nářez
Běžná situace, když super fouká
Lehký vánek na výuku WS
Kde jsme stanovali:
Pláž u Marathonu
Pohled z hora
Fotky termálních pramenů u Thermopyl:
Termální vodopád
Horká říčka
Relaxační bazének s kamennými sedátky
Termální skluzavka
Řecké dívky relaxují